Alena Mejzlíková – olympijská medailistka

Když se řekne slovo olympiáda, většina lidí si vybaví stupně vítězů a medaile. Za tímto slovem se ale skrývá o mnoho víc. Jsou to zkušenosti, emoce, zážitky, na které sportovec nikdy nezapomene. 

Alena Mejzlíková (Kyselicová), známá jako “Ajka”, je bývalá pozemní hokejistka, která se narodila v lázeňském městečku Trenčianské Teplice. 

Se Slávií získala pětkrát titul mistryně Československa. Posbírala i mnoho osobních ocenění, byla i několikrát vyhlášena za nejlepší hráčku Československa. Největším úspěchem je ovšem stříbrná medaile z Moskvy, kterou se spoluhráčkami před 40 lety na letních olympijských hrách vybojovala. 

A my Vám přinášíme s naší legendou rozhovor. 😊 

Ajko, jak vzpomínáš na Olympijské hry? Říká se, že OH jsou snem každého sportovce… 

Ano, jak říkáš, OH jsou asi snem každého sportovce, který dělá vrcholový nebo výkonnostní sport. Mne se to splnilo, i když to byl sen, který byl zahrabaný někde velmi hluboko. Byli a jsme malá hokejová země, členská základna nebyla velká, a tak i myšlenka k účasti na takou událost byla velmi odvážná. I když musím říct, že v té době jsme měli velmi kvalitní tým. Třeba na MS v Madridu jsme se umístily na 9. místě. K účasti na MS jsme musely projít kvalifikací. Svoji skupinu jsme vyhrály, což pro většinu hokejového světa bylo dost velkým překvapením. Na Turnaji čtyř zemí (Francie, Německo, ČSSR, Španělsko) jsme skončily na 2. místě za Německem pouze na skóre. S Německem jsme remizovaly
2-2, ostatní zápasy vyhrály… 

Není žádným tajemstvím, že naše účast na OH byla vyústěním politické situaci ve světě. Některé západní země OH v Moskvě bojkotovaly, a tak místo již kvalifikovaných týmů, dostaly příležitost další země, které na to dle žebříčku měly nárok. 

V roce 1980 (XXII. OH) měl ženský pozemní hokej na Olympijských hrách svoji premiéru (do té doby hráli na OH pouze muži). Olympijské soutěže se zúčastnilo 6 týmů. Hrací systém – každý s každým. Musím podotknout, že vedení ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy) od nás neočekávalo nějaké extra výsledky. Spíš jen, aby to nebyla velká ostuda. Ale to nás neznali…  

Jaká byla atmosféra na stadionu? Co na tebe nejvíc zapůsobilo? 

Jedním z největších zážitků pro mne bylo slavnostní zahájení Her. Sice naše výprava čekala čtyři hodiny na seřadišti, než se dostala k nástupu na plochu, ale ten pocit, když „vejdeš do vařícího kotle“ bych přála zažít každému sportovci. Nádhera, euforie, husina na kůži, pocit sounáležitosti…jsme si jen říkaly: „Ty jo, jsme tady!“  

A co říct k samotným zápasům? To by bylo na delší vyprávění. Zkrátka nervy od začátku turnaje až do konce. Velmi příjemné bylo fandění od našich diváků, kteří se přišli na nás podívat a pozemní hokej viděli poprvé v životě. A moc nám fandili a začali chodit na naše zápasy opakovaně.

Dala jsi gól proti Indii. Pamatuješ si na něj? 

Na to se nedá zapomenout! Mám to před očima. Jak mi Ida Hubáčková (Pluchová) na něj nahrála. Doufala jsem, že mi přihraje. Měla jsem lepší pozici na zakončení než ona. Chvíli jsem se bála, jestli nebude „hamoun“ a nebude chtít zakončit sama…nezklamala. Přihrála mi. Měla mi totiž co vracet. Ida dávala první gól a já ji na něj přihrála ☺ (to je jenom pro odlehčení…jinak nám samozřejmě bylo úplně jedno, kdo branku vstřelil). Vyhrály jsme 2-1. Naše výhra byla velkým překvapením pro všechny hokejové příznivce. Dokonce takové překvapení, že agentury poslaly zprávu do éteru, že utkání vyhrála Indie. Nikdo nepočítal s tím, že by z tohoto duelu měl vzejít jiný vítěz než Indie. Pak se muselo vše napravovat…  

Poslední zápas proti Polsku…byly jste hodně nervózní? 

No to teda! Výhra nám zaručovala stříbro. A to nikdo ani ve snu nečekal. Polky jsme běžně porážely, ale v tomto zápase se nám fakt nedařilo. Nedařily se rohy, neproměnily jsme dvě penalty. Sice jsme měly herní převahu, ale jinak zmar. V pravou chvíli nastoupila na hřiště Jana Lahodová (Vudmasková). V té době se střídalo jako ve fotbale. Maximálně dvě hráčky a brankařka. Jana odpočatá a správně nabuzená se postavila na místo střelkyně rohů a vyřešila to jednoduše. Vystřelila a proměnila…neuvěřitelná úleva a gejzír radosti. Do konce zápasu jsme výsledek už pohlídaly, hrálo se nám podstatně lépe. Hvizd – konec – a my se chytaly za hlavy a říkaly si, že to není možné! Samy jsme tomu nevěřily. Samozřejmě hned zájem médií, rozhovory, fotografování…pro nás neskutečný zážitek. To pak pokračovalo i po příjezdu do Prahy. Opět rozhovory, besedy, přijetí na Hradě… 

Nedávno sis udělala výlet do Trenčianských Teplíc. Odkryly ti tam památnou destičku na ZŠ. Co to bylo za akci a jaký máš z toho pocit? 

Tato akce byla dílem SOV (Slovenský olympijský výbor). Je to celoslovenský projekt SOV, kdy jsou sportovci, medailisté z OH pozvaní na půdu Základní školy, kterou navštěvovali. Tyto akce mají sloužit k propagaci sportu mezi mládeží.   

Samotný průběh akce mě trochu zaskočil…teda dost zaskočil. Kromě paní primátorky, která převzala nad akcí záštitu, zástupců SOV, SZPH, ředitele školy a žáků, byly přítomni i jiní sportovci, např. Janko Zachara (OH 1952 – zlatá medaile v boxu), Antonín Novosad (cyklistika) a další. Na můj vkus trošku moc lidí…jsem si říkala: „Ty jo, tak to je mazec“. A k tomu televize. Fakt super.  Dá se říct, že až do chvíle, než jsem musela mluvit já, tak jsem si tam připadala skvěle. Pak jsem musela oprášit slovenštinu a taky něco říct. Nakonec jsem nějak ty oficiality zvládla, i když teď bych mluvila asi trošku jinak. No, podcenila jsem to a nebyla jsem na takovou akci připravená. Ale asi to tak mělo být… 

Ale skvěle jsem si užila asi hodinovou besedu s žáky osmých tříd. To bylo fajn. Se mnou se besedy zúčastnil i pan Zachara. A poslouchat ho, jaké to bylo reprezentovat v 50. letech, jeho zážitky z cest na OH, ze samotných soutěží, bylo úžasné. Ale to, že on ve svých 92 letech ještě trénuje mládež a skáče na švihadle, to mne teda dostalo…úžasný a skromný pán. Před ním smekám.  

Když to hodnotím s odstupem času a bez nervů, tak musím říct, že to bylo nádherné a velmi milé setkání. Akce se skvělými lidmi, které bych asi jinak nikdy nepotkala. A já jim za to děkuji! 

Čemu se věnuješ teď? Trénuješ nějakou kategorii? 

Pořád učím na SOŠ Jarov Tělesnou výchovu a Občanskou nauku. Jsem také třídní, mám svou třídu, třídu kluků a mám je ráda (i když je to s nimi někdy dooost těžké).  

A pořád trénuji na Slavii. Momentálně je to kategorie dorostenek. Mám svůj tým, tým holek a mám je ráda (i když je to s nimi někdy dooost těžké). 

A pořád říkám, že už bych od toho všeho měla jít. Ale učím ráda, mám hokej ráda a skončit s tím – to je někdy fakt dooost těžké.   

Ale jak říká klasik: „Dávám tomu rok, maximálně dva“. 

 

Ajko, děkujeme za rozhovor. Přejeme mnoho úspěchů v trenérské i učitelské kariéře. 

Start a Conversation