Máme tu čest mít od září v týmu dva trenéry, kteří se účastní mezinárodních trenérských kurzů od EHF a FIH. O prvním z nich jsme se už dříve zmínili. Je jím totiž Petr Troníček. Druhou postavou do páru je právě Karolína Kříženecká, bývalá hráčka týmu Rakovníka a trenérka podporující celorepublikový rozvoj pozemního hokeje. Nedávno také vedla seminář pro trenéry spadající do projektu Twinning v Rakovníku. Tento projekt je zaměřený na sdílení zkušeností trenérů mezi dvěma jednotlivými celky. Twinning klubem neboli tzv. „dvojčetem“ se pro Český svaz pozemního hokeje se stal nizozemský klub H.O.D. Teď ale zpátky ke Karolíně.
Karolíno, vy jste dříve hrála v Rakovníku, že?
Jsem členkou klubu HC 1972 Rakovník od roku 1980, tedy od svých šesti let. Za ženy Rakovníka jsem téměř nepřetržitě nastupovala do června letošního roku, tedy 37 let, v podstatě jenom s několikaletou pauzou, kdy jsem během studií na vysoké škole hrála nejvyšší soutěž za Slavii (a za Rakovník druhou ligu) a pak rok v Německu za univerzitní tým Sporthochschule Köln a bundesligový tým Blau-Weiss Köln. Řadu let jsem hrála v reprezentaci a svoji reprezentační kariéru jsem ukončila jako kapitánka týmu, na což jsem dosud velmi hrdá.
A kvůli čemu jste tedy přestoupila?
Ve Slavii jsem zatím na hostování, a to v béčku. Důvodů bylo několik a rozhodnutí změnit tým ve mě zrálo dlouhou dobu. Jedním z hlavních důvodů byl můj věk a klesající výkonost, ale důležitou roli hrála i skutečnost, že posledních dvacet let žiju v Praze a na tréninky do Rakovníka jsem dojížděla pravidelně 2-3 x týdně a vracela se pozdě domů. Mám rodinu, muže a sedmiletou dceru Zuzanku (také hraje za Slavii za U8), se kterými chci trávit maximum času a vše začalo být časově neúnosné. Jako hrající trenér jsem také měla poslední měsíce i pocit, že mnohem víc dávám, než dostávám. Kdo se v podobné pozici kdy ocitl, určitě ví, o čem mluvím.
Slyšel jsem také, že jste začala aktivně zapojovat v A týmu žen, jakožto pravá ruka trenéra Tomse. Je to pravda? A jaké jsou vaše cíle?
Ano, je to pravda. Moje hráčská kariéra postupně končí a začínám se vnitřně cítit už víc jako trenér, než jako hráč. Trenéřinu jsem studovala, ale to už je dlouho…i když se o trendy v koučingu zajímám od svých 18 let, zejména posledních pět let jsem investovala maximum svého času i dost svých peněz do dalšího vzdělávání, a to zejména v zahraničí, kde se učím od těch největších evropských i světových expertů. Svoji roli u týmu áčka si postupně hledám, za možnost spolupracovat s Michalem a s nejlepším týmem v Čechách jsem moc vděčná. A cíle? Posunout tým áčka co nejblíže k high performance týmu. Naučit holky principy světového hokeje, aby pochopily, jak fungují obranné i útočné činnosti a PROČ trénujeme tak, jak trénujeme. Hráči, kteří věří svému tréninku a rozumějí tomu, co dělají, jsou mnohem efektivnější. A co je pro mě také důležité…mohou to pak vše zase předávat dál dalším hráčům a dětem. To naše generace bohužel nezažila. Naši trenéři byli borci, ale díky době a absenci internetu to byli většinou samouci, což se někdy projevilo na kvalitě.
Trenérské zkušenosti? Máte nějaký ten certifikát od EHF, že?
První zkušenosti jsem určitě nabrala od FIH trenérů, kteří mě učili na Sporthochschule v německém Kolíně nad Rýnem v letech 1995-96. S některými z nich jsme se při různých příležitostech setkali i v ČR – Rüdiger Hänel či Peter Lemmen. Po návratu z Německa jsem se zapojila u reprezentace juniorek, na Slavii jsem trénovala malé děti a dorostenky. Do „velkého“ hokeje jsem se vrátila v roce 2010, kdy jsem byla po dobu téměř tří let asistentkou Chrise Fausta u ženské reprezentace. No a pak samozřejmě ten rakovnický tým. Nebojím se říct, že jsem v Rakovníku zanechala tým připravený na mezinárodní srovnání. Kromě 1. trenérské třídy získané na FTVS UK jsem absolvovala specializaci na pozemní hokej na Sportchochschule Köln, vlastním dva trenérské certifikáty EHF – Top level coaching a jsem majitelkou certifikátu FIH Level 2 a level 3 (stejný certifikát má i Petr Troníček). Vzdělání a teorie jsou podle mě strašně důležité, ale bez praxe a osobnostních předpokladů nemusí v konečném důsledku znamenat nic. Proto se snažím roli trenéra vidět komplexně a prolínat svoje zkušenosti z profesního se sportovním životem. Důležitý je pro mě také respekt k ostatním lidem, jak k hráčům, tak k ostatním trenérům.
Mockrát děkujeme Karolíně za rozhovor a nám už nezbývá nic jiného než se těšit na zápas žen B s Karolínou na své straně.
