Patrik Dubina byl jediným slávistou, který se probojoval do finální nominace reprezentačního celku do osmnácti let. U18 se tento rok konala v Cardifu a to od 22. do 28. července.

Páťa nám sepsal krátké shrnutí turnaje a jednotlivých zápasů.

Velšské hlavní město nás přivítalo typickým anglickým počasím a to deštěm a silným větrem. Z letiště jsme jeli na Cardiff University, kde jsme byli následně ubytování na koleji. Bydleli jsme každý sám, mně osobně to nevadilo, já stejně neměl slávistického parťáka.

Transport z hotelu na hřiště byl zajištěn velmi dobře. Hned den po příjezdu v sobotu jsme jeli na hřiště, kde jsme absolvovali trénink a přátelák s Italy. Seznámili jsme se s povrchem a byli připraveni na první zápas proti Švýcarům.

 

První zápas pro nás byl velice důležitý, a byla skoro povinnost ho vyhrát, protože nás ve skupině čekali už jen těžší zápasy.

Ze začátku jsme Švýcary nepustili do hry, vytvářeli jsme si šance a získávali balóny. Nicméně náš tlak polevil a museli jsme se bránit. Uklidnění přišlo na konci první půle gólem na 1:0. Do druhého poločasu jsme nevstoupili vůbec dobře. I přesto, že se mi na brankové čáře podařilo zachránit gól, jsme hned jeden inkasovali a čelili zvýšenému náporu soupeře. Po chvíli jsme však zápas dostali pod kontrolu a zbytek utkání byl tak v naší režii. Výhra 5:2.

Výhra udržela dobrou náladu v týmu. Další den jsme měli volno a využili ho k návštěvě místního pobřeží. Také jsme si zašli na oběd, kde jsme měli maso, konečně, celou dobu jsme totiž obědvali jen sendviče.

 

Do druhého zápasu proti Skotům jsme šli s tím, že musíme urvat vítězství, abychom si zajistili účast v semifinále a klid v dalším zápase. Nicméně se tak bohužel nestalo a zápas jsme prohráli 3:1.

Skotové si nevytvářeli vyložené šance, ale když přišlo na rohy, tak je dokázaly proměnit a to hned dvakrát. Po první půli jsme tedy prohrávali 2:0 a museli jsme dohánět. Tam kde se protihráčům dařilo my jsme chybovali a skóre jsme dokázali upravit jen na 3:1 i přes několik vybojovaných rohů.

 

Semifinále nejisté a tak je potřeba vyhrát třetí zápas s domácím týmem. Jak to tak bohužel obvykle bývá, zápas s domácím týmem je ten nejtěžší na turnaji a my ho museli vyhrát.

Po většinu zápasu jsme byli tím lepší týmem, kontrolovali hru i přes inkasování jednoho gólu jsme vyhrávali 2:1. Bohužel ve 4. čtvrtině přišel zlom, kdy nás na kolena poslal 5-ti minutový výpadek, během kterého jsme dostali dva góly.

Konečný výsledek 3:2 pro domácí byl velmi zdrcující. Rok jsme tvrdě dřeli a náš sen se rozplynul během 5 minut. I nějaké ty slzy byly. Nicméně nám trenéři po zápase řekli, že to byl zápas blbec, že je to sport, máme to hodit za hlavu. Před námi byla povinnost udržet divizi B a vyhrát spodní kříž.

Druhý den volna jsme využili tréninkem rohů, které nám na turnaji moc nešli a bylo je třeba zlepšit.

První zápas spodního kříže s Italy dopadl dobře, vyhráli jsme 4:2 a mohli jsme spát o něco klidněji, protože v dalším zápase s Bělorusy jsme mohli prohrát i o 2 góly. Ale tyhle počty já nemám rád a samozřejmě jsme chtěli vyhrát.

Do zápasu i přes nezvykle brzký čas (hráli jsme poprvé dopoledne) jsme nastoupili aktivně a po první půli byl stav 1:0 pro nás, a to i proto, že jsem podržel našeho brankáře Vaška, když jsem chytil střelu do prázdné brány při trestném rohu. V druhém poločase jakoby se role obrátili role a Italové hned skórovali. Zápas se tak stal velmi napínavým, tedy aspoň na chvíli, dokud jsme ve třech minutách neskórovali hned třikrát. Konec zápasu 4:2.

Poslední zápas na turnaji byla velká přestřelka.

Poslední zápas celého turnaje rovněž dopoledne, to vám říkám, to byla přestřelka. Konečně skóre 7:5 v náš prospěch hovoří za vše. Vedli jsme, prohrávali a zase vedli.

Skončili jsme tedy na konečném 5. místě. Pro nás to úspěch nebyl, ale ukázali jsme, že hokej hrát umíme. Nejvíce nás asi trápila neefektivita trestných rohů. I tak jsem si turnaj velice užil a co je hlavní, nasbíral nové zkušenosti.